Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mnohé komentáře z těch, co jsem zaslechl od pondělního rána v předvečer dalšího vystoupení britské legendy Železné panny v matičce Praze, se shodovaly v jednom. IRON MAIDEN žijí především historií a na posledních albech toho mnoho zásadního nepřinášejí.
Svatá pravda. Jenže zároveň pravda, která v sobě skrývá další pravdu. Steve Harris a spol. si tenhle luxus zkrátka mohou dovolit. Po tom, co napsali nejzásadnější kapitoly heavymetalové historie, by asi byli blázni, kdyby se tak nechovali a kdyby nežili z plodů své mravenčí práce, které budou nesmírně výživné ještě i za sto let.
Jedním z oněch skvostů (a mnozí jistě řeknou nejskvostnějších) bylo i album „Seventh Son Of A Seventh Son“, kterému je letos čtvrtstoletí. Proto bylo téměř jasné, že pokud po turné na podporu „The Final Frontier“ (2010) přijde další „reunionové“ turné (jakože to Steve v dřívějších rozhovorech uváděl), padne volba právě na řadovou sedmičku.
Oprášily se dobové kulisy, přihodily technické novinky (kterých se za těch 25 let nashromáždilo, jen co je pravda) a turné „Maiden England“ se mohlo rozjet i v roce 2013. Jeho pražská zastávka byla jedním slovem fantastická. Jen ke stejnému místu a na první pohled i stejné návštěvě jako před téměř pěti lety tentokráte přibyly těžké mraky a jejich neustávající protržení. Ač kryt v sekci na sezení střechou, troufám si nicméně tvrdit, že to koncertu ani trochu neuškodilo, spíš naopak. A to samozřejmě nemluvím o tom, že chvílemi to vypadalo, jakože se blýská přesně do ďábelského Nickova rytmu a z černého nebe každou chvíli vykoukne i zamračená Eddieho tvář poskládaná z mraků...
Pečlivě vybraný playlist vrcholil snad v každé ze svých položek, v nichž kapela zářila v celé své historické kráse. Steve často skákal do rytmu, Bruce lítal po pódiu jako blázen sem a tam a sóla a vyhrávky pečlivě střídaly všechny tři bílé kytary. Jen těžko se šlo ubránit myšlenkám na to, jak moc pyšně (a oprávněně) si v takových chvílích musí principál Harris připadat. A pokud bych snad měl vybrat okamžik z celého večera nejúžasnější, nebyla by to tentokráte ani „Fear Of The Dark“, ani „Aces High“, ale titulní „Seventh Son Of A Seventh Son“, která si ve své epičnosti skutečně rovnou stavěla pomník, podepřený úžasným Dickinsonovým podáním a neméně ohromující pódiovou dramaturgií s obrovským Eddiem v podobě jasnovidce a Sedmým synem schovaným za varhanní soupravou.
Zkrátka a dobře, bylo to, jako kdybyste si objednali VIP prohlídku muzea IRON MAIDEN spojenou s exkluzivním vystoupením samotných umělců, pro uzavřenou společnost nějakých 25.000 členů „Iron Maiden Family“, a za své nemalé peníze dostali ještě více, než jste očekávali.
Běhá mi mráz po zádech při představě toho, co se stane, až bude pětadvacet i „Fear Of The Dark“...
P. S. O předkapele se v tomto článku nepíše, protože předkapely na koncertech IRON MAIDEN mají tu smutnou úlohu, že prakticky pouze zdržují od toho, co je zde opravdu podstatné.
Setlist:
1. Moonchild
2. Can I Play With Madness
3. The Prisoner
4. 2 Minutes To Midnight
5. Afraid To Shoot Strangers
6. The Trooper
7. The Number Of The Beast
8. Phantom Of The Opera
9. Run To The Hills
10. Wasted Years
11. Seventh Son Of A Seventh Son
12. The Clairvoyant
13. Fear Of The Dark
14. Iron Maiden
15. Churchill´s Speech/Aces High
16. The Evil That Men Do
17. Running Free
Senjutsu (2021)
The Book Of Souls: Live Chapter (2017)
The Book Of Souls (2015)
The Final Frontier (2010)
A Matter Of Life And Death (2006)
Death On The Road (2005)
Dance Of Death (2003)
Rock In Rio (2002)
Brave New World (2000)
Virtual XI (1998)
Best Of The Beast (1996)
The X Factor (1995)
Live At Donnigton (1993)
Real Live/Dead One (1993)
Fear Of The Dark (1992)
No Prayer For The Dying (1990)
Seventh Son Of The Seventh Son (1988)
Somewhere In Time (1986)
Live After Death (1985)
Poweslave (1984)
Piece Of Mind (1983)
Number Of The Beast (1982)
Killers (1981)
Iron Maiden (1980)
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!
Veľmi zmysluplný a silný návrat. Umné nadviazanie na to najlepšie z ich tvorby (prvé tri albumy) a skvelý výber speváčky. Zaslúžený obrovský úspech.
